Má srdce válečníka, ve čtyřiceti letech dál dře do úmoru, aby mohl hrát extraligu na potřebné úrovni. Lukáš Pech obelhává čas a tvrdě vzdoruje překážkám. Před play off se vrátil po těžkém zranění kotníku, obdivuhodně rychle našel dřívější hbitost. Byl ve hře Motoru cítit, z deseti zápasů vytáhl výtečných 8 bodů (1+7). Přitom bojuje na dvou frontách. V rodině řeší závažnou nemoc manželky, jíž se stále vrací rakovina. „Moje paní je určitě větší bojovník než já. To ona by měla mít pozornost druhých za to, co dokáže zvládat,“ smeká budějovický mazák a majitel 1 084 extraligových startů. K citlivému tématu mluví otevřeně.

Ve čtvrtek v Třinci polykal sportovní zklamání. Budějovičtí hokejisté nedotáhli snově projektovanou otočku, po třech vyhraných bitvách Oceláře senzačně dohnali, ale na lopatky už je nepoložili. Padli 0:2 a domů se trmáceli s prázdnými myšlenkami.

„Časem to možná oceníme, ale pořád je to ve stylu ceny útěchy. Srovnat na 3:3 je hezký, poslední krok jsme však nezvládli,“ netajil zklamání ligový šampion s Karlovými Vary z roku 2009.

Dotáhli jste to málem až do cíle. Ale jste dalším týmem, kterému to nevyšlo. Jak se to daří skousnout?
„Jen tak lehce to samozřejmě nejde. Ctíme soupeře, jeho sílu, ale letos byli k poražení. I když jsme prohrávali 0:3, nic jsme nezabalili, bojovali jsme, tým se semknul. Bojovali jsme jeden za druhého. Dotáhli jsme to až na sedmý zápas do Třince. Ale o to hořčejší to je. Dostali jsme gól po chybě deset minut před koncem. Třinec byl v sedmém zápase dobře organizovaný, byli šikovně u sebe, my akce kolikrát přehrávali, přesilovky nám nevyšly. Škoda tyčky Ády Kubíka, jít to do brány, mohlo to pokračovat jinak. Nedá se nic dělat, hokej a sport je takový. Ve třech utkáních jsme nedali gól, to je taky třeba vidět. Pro plno kluků jde o velkou zkušenost. Máme mladý tým, kluci toho využijí do další fáze kariér.“

Jste pyšný, že jste to dotáhli až do sedmé bitvy proti čtyřnásobným šampionům? Oceláře jste očividně zatlačili do kouta.
„Já jsem spíš kritik... (usmívá se) Hokej se hraje na vítězství, chcete vyhrávat, nikdy nechcete skončit ve čtvrtfinále nebo v semifinále. Časem to možná oceníme, ale pořád je to ve stylu ceny útěchy. Srovnat na 3:3 je hezký, poslední krok jsme však nezvládli. Hraje se na tituly, na výhry, nikoli na umístění ve čtyřce nebo v pětce. Tak to zkrátka je. Někdo naši cestu může brát jako úspěch, ale já to mám tak, že chci vyhrávat a dobývat. Na druhou stranu, máme mladý tým, který se učí, takže klobouk dolů před kluky.“

Čekali jste takhle víceméně opatrný průběh duelu?
„Jak my, tak oni už tahali nohy. Pro nás je to desátý zápas za zhruba tři týdny. Šlo vidět, že obě obrany jsou zabezpečené, nebylo tolik šancí. Bohužel jsme nenaložili dobře s našimi dvěma přesilovkami. Ani pořádně nevím, co se stalo před třineckou gólovou akcí. Ale jedna akce, jeden gól z dorážky to celé rozhodl. Celou sérii.“

V přesilovkách jste dost často prohrávali buly...
„A minule jsme je zase vyhrávali. Máte na ledě pětici hráčů, která se o to musí postarat. Samozřejmě není fajn, pokud buly prohrajete čistě. Ale buly je součást hry. Za zápas jich je v průměru šedesát, v přesilovce máte čtyři, pět. Musíme se na to ale zaměřit, protože je rozdíl začít akci s pukem, nebo když ho někde honíte.“

Vybavil se vám při téhle nemilé zkušenosti jiný sedmý duel se Spartou? Před třemi roky jste dotáhli Liberec stejně jako nyní z 0:3 na 3:3 a doma padli.
„Jo, jo, jo... Vím, no. Hrálo se bez lidí, myslím. Trochu déjà vu. Ale chci říci, že tenhle tým šlapal nadoraz, nikdo nic nevypustil. Asi jsme udělali maximum.“

Za necelý rok práce jste se v úplně novém hráčském i trenérském složení dali docela rychle do kupy. Co říkáte?
„Kluci udělali velký progres. S příchodem Ládi Čiháka přišla i velmi těžká letní příprava, Láďa je s ní vyhlášený. Dává klukům zabrat. I já jsem pocítil jeho tréninky. Mně to nevadí, ale pro kluky byla fakt náročná. Ovšem i díky ní plno kluků udělalo velký výkonnostní progres a výrazný krok k tomu, aby extraligu mohli hrát pravidelně. A klidně i v prvních lajnách. Jen musí pracovat poctivě dál. Ale čeká nás další těžká příprava, takže se těšíme... (usmívá se) Faktem je, že noví trenéři tomu dali řád, fungovalo to.“

Nicméně vám dost razantně spadl ice time oproti dřívějším zvyklostem, trenér Čihák vás zprvu parkoval ve třetí formaci. Neměl jste to snadné.
„Prostě to tak je. Trenér to postavil na jiných hráčích, na oslabení jsem tolik nechodil. Pro mě to byl ze začátku šok, pral jsem se s tím. Později jsem se zranil a po návratu z marodky už to neřešil. Šel jsem do toho, abych klukům pomohl. Dali mě na přesilovku, potřeboval jsem jim být k užitku. Doufám, že jsem splnil to, co jsem měl.“

Na kolik sezon se ještě cítíte?
„Vůbec netuším. Uvidíme, já se teď soustředím na léčbu mé paní. Aby se dala do kupy a všechno dopadlo dobře. Chci ještě hrát, ale jsem připravený na všechno. Doma se domluvíme, jak dál. Záleží na léčbě manželky, já pevně věřím, že bude úspěšná. Dám si volno, s paní budu jezdit k doktorovi. Doufám, že už to konečně dobře dopadne a všechno zvládneme a já budu moct dál prohánět mladý kluky.“

Jak vůbec jde se ve složité životní situaci soustředit na hokej?
„Je to samozřejmě hodně nepříjemné, ale manželka tyhle problémy řeší už potřetí. Vždycky se jí to vrátilo. Musíte se s tím naučit žít. Máte děti, musíte jít zkrátka dál. Nejde brečet nad rozlitým mlíkem, je zapotřebí bojovat dál, podporovat manželku a naše děti, jak to jen jde. V mém případě je to tak, že si na hokej chodím odpočinout, neberu ho jako práci, ale zábavu. Pořád v sobě mám potřebný oheň, hokej je pro mě i takový únik.“

V hokeji jste vždy platil za velkého bojovníka, ale za tvrdý boj vaší paní před ní smekáte klobouk, ne?
„Moje paní je určitě větší bojovník než já. My se tady honíme jen za černou gumou, zatímco manželka bojuje o život. To ona by měla mít pozornost druhých za to, co dokáže zvládat. My jsme tu pro ni, jsme jí k dispozici a snažíme se dělat maximum, aby se z toho dostala.“

Napadlo vás skončit s hokejem dřív, nebo přerušit kariéru?
„Napadlo. Bavili jsme se o tom, ale zatím není důvod. Na chemoterapie jezdíme společně, zatím to všechno zvládáme. Na jaře mi trenéři pomohli, nechali mě manželku doprovázet. Kdyby to ovšem nešlo skloubit s hokejem, bylo by určitě otázkou, zda pokračovat dál.“